Koniklec luční a zahradní. Koniklec luční je vytrvalá, bělavě chlupatá bylina z čeledi pryskyřníkovitých kvetoucí v měsících březen - květen. Obvykle je 8 až 20 cm vysoká s přízemními listy. Má tmavě fialové květy.

Koniklec

Koniklec luční (černající, načernalý, český, etc.) je náš nejhojnější a nejmenší druh. Od svých větších příbuzných se liší výskytem, (okolí Prahy, Český kras, Lounsko, Doupovské hory. Morava...) velikostí, (dospělá semenící květní lodyha max. 15 – 18 cm) a barvou, velikostí a utvářením květů.

Koniklec zahradní

Okvětní lístky koniklece lučního jsou tmavě fialové až skoro černé, tvoří otevřený zvonek a jejich okraje se přehrnují nazpět.
Vegetační období začíná vyrašením květní lodyhy do výšky kolem 5 cm, hned jak rostlina rozkvete, začne se objevovat dvojice listů. Rozvitý květ se stále vytahuje do výšky a v době, kdy zrají semena je květ v maximální výšce. Květy opylují včely a čmeláci. Plodem je ochmýřená nažka, přizpůsobená pro transport vzdušnými proudy.
Jedná se o vytrvalou bylinu, která má vícehlavý černý oddenek. Přízemní šupiny jsou vejčité. Lodyha je bělavě chlupatá. Stonek je za květu 8 až 15 cm dlouhý a ohnutý tak, že květ visí dolů - je nící (čili poniký - odtud jméno poniklec, což je ve slovenštině zachováno, v češtině zkomoleno na koniklec). Za plodu je průměrně 22 cm dlouhý. Listy jsou dvojího typu. Jedny jsou uspořádány v růžici, která je asi tak v polovině lodyhy. Jsou dlouze řapíkaté s vejčitou čepelí v obrysu a třikrát zpeřeně rozdělené v čárkovité 1 až 3 mm dlouhé úkrojky. V mládí jsou listy bělavě plstnaté, později jsou roztroušeně chlupaté. Listy jsou nepřezimující. Druhé listy jsou většinou dobře vyvinuty až v době květu. Květy jsou většinou malé a válcovité, při dokvétání až zvonkovité. Nejčastěji jsou tmavě fialové, vzácněji tmavě karmínové, výjimečně bledě fialové, bělavé nebo žlutavé. Okvětní lístky jsou eliptické. Vnější jsou někdy kratší než vnitřní. Jsou 15 až 30 mm dlouhé a 7 až 12 mm široké. Na vrcholu jsou ven ohrnuté nebo jen mírně ohnuté. Tyčinek je velký počet. Jsou dlouhé a mají žlutou barvu. Čnělky jsou zpravidla sytě fialové a chlupaté, ale na konci většinou lysé a přímé nebo zakřivené. Pestíky se mění v hlávkovité souplodí z chlupatých nažek, opatřených chlupatým přívěskem až 6 cm dlouhým.Všechny čtyři druhy konikleců, které u nás

Koniklec zahradní

rostou, jsou chráněné a jejich transport do kultury je zakázán, to, co prodávají zahradnické závody, jsou kříženci několika zahraničních druhů, které jsou růstu na zahrádkách dlouhodobým šlechtěním přizpůsobené; bohužel občas dochází místy k tomu, že tyto zahradní druhy se s divokou populací kříží.
Koniklece jsou velmi citlivé na poškození kořenů a jejich semena také nevynikají dobrou klíčivostí, v přírodě se proto šíří jen velmi pomalu a nesnášejí pohyb živočichů po lokalitě a hnojení, jak organické, tak minerální.
V přírodě přežívají vícehlavým oddenkem, který je mohutnou sítí až půl metru dlouhých kořenů zakotven do skalních puklin. Rostlina je jedovatá, protože obsahuje látky anemonin a protoanemonin. Při styku s pokožkou se může objevit podráždění nebo zánět kůže. Při požití pak vyvolává průjmy a zvracení.
V lidovém léčitelství se používá jako lék proti křečím, dně, revmatismu nebo jako lék proti dusivému kašli. Listy se používají i proti vyrážkám.

Lidové názvy:  Ptačí hnízdo, boží fousky, černá zelina, čertovy vousy

Koniklec luční český je v České republice chráněný Zákonem o ochraně přírody a krajiny, konkrétně zákonem §2. V Červeném seznamu je zapsaný jako silně ohrožený druh (C2)